Bill a Tom: Máme jeden sen

4. ledna 2008 v 15:12 | Luci |  Články a rozhovory
Translated by Luci for tokio-hotel-eu.blog.cz // don't copy wihnout source!!
Bill a Tom Kaulitzovi z Tokio Hotel sní od školních let o úniku a svobodě: Magdeburská dvojčata proti zbytku světa
Tom: Do šesti let jsme byli kompletně stejní. Oba jsme měli docela krátké vlasy a nosili šle.
Bill: Když se dívám na fotky z dětství, nemůžu nás od sebe vůbec rozeznat. Dříve jsme měli ve školce ještě stejné svetry, na jednom bylo >Bill< a na druhém >Tom<, aby nás tak mohli všichni rozeznat. U zaškolení jsme vypadali taky ještě stejně.
Tom: Ale aktovky jsme měli vždycky v rozdílných barvách. Myslím, že toho času jsi měl často červené věci. A já víc modré a černé. Měli jsme tehdy už první chození za ruku, kdo se držel, tak měl šest. Ale nikdy nebyla holka, do který bychom oba byli zamilovaní. Holky pocítily také každý rozdíl.
Bill: No jo, ale jednou jsme měli jednu a tu samou holku.
Tom: To ale nebylo ve stejnou dobu, ale po sobě.
Bill: V noci máme dokonce stejné sny. To se ještě někdy stane.
Tom: Ano. Byla to noční můra. Tehdy jsme měli ještě takovou komickou nůši…
Bill: …takový koš a uvnitř byly naše hračky.
Tom: A večer z tama šly vždycky také komické zvuky. Z toho jsme měli vždycky extrémní strach.
Bill: Vždycky jsme si mysleli, že je tam někdo schovaný.
Bill: Nejdelší dobu jsme byli odděleni…
Tom. …to byly maximálně dva týdny. Bill ležel v nemocnici kvůli mandlím. Jeden bez druhého to nemohl vydržet, vůbec ne. Oba dáváme celek, jednoho člověka. Totálně. Je to tak, že jsme v hodně bodech - jací jsme, jak mluvíme, jak vypadáme - velmi rozdílní. Ale doplňujeme se. Vím, co Bill cítí a Bill cítí, co cítím já. Máme často rozdílné názory - to si ale vyjasníme mezi sebou.
Bill: Nikdo se nesmí do nás vměšovat. Co mezi námi poběží si vyřešíme sami a ta je tak vždycky: Oba dva proti zbytku světa.
Tom: Ve druhé třídě to šlo s námi k hudbě. Bill začal zpívat Nenu. Náš nevlastní otec nám dal k dispozici svoje nástroje a tak jsem potom začal hrát na kytaru. Od té doby jsme chtěli být rockové hvězdy.
Bill: Lidé se na nás vždycky dívali šikmě. Ale my jsme se vždycky samostatně rozhodovali. Byli jsme volně vychováni, brzo jsme stáli na vlastních nohách. Jednoduše taky, protože jsme měli jeden druhého.
Tom: Dlouhou dobu jsme bydleli v Magdeburku a potom jsme se přestěhovali na vesnici. Nám byl ale už Magdeburk příliš malý.
Bill: Nebyla to doba pro nás. Jak jsme jenom pozorovali… A škola byla horor. To byla ta nejhorší doba našeho života. Bylo to tak: jen skončit, jen odtud ven. Nejhorší zlom v našem bytí dvojčat bylo pro nás, když nás v sedmé třídě rozdělili. Učitelé řekli: Nemůžeme učit, když jsou spolu.
Tom: O víkendech jsme vystupovali v klubech. Někdy za žádné peníze, někdy za sto euro.
Bill: Vždycky jsme říkali: Měl by se jít někdo na nás podívat. Jenom jednou by měl přijít producent.

Tom: Jediná věc, co se může dělat, je vystoupit. Vystoupit a mít štěstí. Měli jsme prostě jenom štěstí.
Tom: Na konci každého týden jsme jezdili do studia a vždycky jsme v to věřili
Bill: Vždycky jsme si mysleli: Prosím, prosím, dostaňte nás odtud ven. Necháme všeho konce.
Tom: A najednou hrávali náš klip každou hodinu na Vivě. Seděli jsme doma před televizí a říkali: Skvělé! Skvělé, stále znova nás hrají!
Bill: Na začátku jsme to stále ještě nahrávali.
Tom: Že se naše texty s únikem a svobodou zalíbily, myslím, že to přišlo ze školní doby, protože jsme vždycky měli přání, jím odtamtud pryč. Mysleli jsme, že tady stojíme tak sami s našimi sny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

I was here

Click

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.